Kuriózní rozhodnutí nizozemského soudu vykládá pojem „držení telefonu“

Řidiči možná do budoucna nebudou smět užívat mobilní telefon v hands-free módu. Právně se na takové jednání v Nizozemí bude vztahovat povinnost, která zakazuje řidiči „držet telefon“. Hlasové vytáčení je ovšem umožněno. Tyto závěry plynou z pozoruhodného rozhodnutí soudu v Leeuwardenu, který se vyjadřuje k limitům využití chytrých telefonů v autě.

Řidiči možná do budoucna nebudou smět užívat mobilní telefon v hands-free módu. Právně se na takové jednání v Nizozemí bude vztahovat povinnost, která zakazuje řidiči „držet telefon“. Hlasové vytáčení je ovšem umožněno. Tyto závěry plynou z pozoruhodného rozhodnutí soudu v Leeuwardenu, který se vyjadřuje k limitům využití chytrých telefonů v autě.

Případ se týká řidiče, který užíval hands-free na kruhovém objezdu při průjezdu kolem policejního automobilu. Muž nesouhlasí se zadržením a případ dal k soudu. Právo stanoví, že řidič nesmí držet při řízení telefon a řidič na základě fotografií dokazoval, že telefon byl v držáku na palubní desce automobilu.

Veřejný žalobce uvedl, že držení telefonu je vykládáno extenzivně na základě předcházejících rozhodnutí soudu. Pod tímto jednáním je chápání i sevření telefonu mezi hlavou a ramenem, umístění telefonu pod čepici nebo fixace telefonu k ruce formou zipu apod. Pokládání telefonu do klína, předávání telefonu spolujezdcům i vyndávání telefonu z kapsy je dle interpretace postihováno a to bez ohledu na skutečnost, zda je telefon zapnutý nebo ne.

Hands-free telefonování je v Nizozemí umožněno, nicméně bez dotyku samotného zařízení. Odůvodnění spočívá ve skutečnosti, že při operování s telefonem má řidič volnou pouze jednu ruku pro výkon řízení a odvádí vlastní pozornost. „Kombinace těchto faktorů vytváří nepředvídatelné nebezpečí pro bezpečnost na silnici.“ uvedl soudce v rozsudku. V rozsudku je rovněž odkazováno na závěry nizozemské výzkumné organizace (SWOV) o počtu usmrcení a těžkých zranění způsobených užíváním telefonu při řízení.

Rozsudek se dle vyjádření nevztahuje na jiná zařízení (např. užívání GPS navigace při řízení, manipulaci s rádiem, vkládání CD apod.), která také mohou být spojena s obdobným nebezpečím.

Volně přeloženo ze zdroje: https://www.volkskrant.nl/binnenland/wat-mag-een-bestuurder-in-de-auto-en-hoe-gevaarlijk-is-dat~a4510436/

Komentář Centra dopravního výzkumu, v. v. i.

V České republice stanoví zákon o silničním provozu řidiči zákaz „při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení“[1]. Obdobný judikaturní názor jako v Nizozemí se u nás dle našich informací zatím neobjevil a užívání hands-free zařízení je tolerováno. Je ovšem třeba konstatovat, že nejen samotný fakt držení telefonu ohrožuje bezpečnost řízení, ale při hovoru je pozornost řidiče rovněž rozprostřena mezi více věcí. Obdobný závěr platí pro veškeré činnosti prováděné za jízdy, které přímo nesouvisí s výkonem řidičského úkolu (rovněž výměna CD, ladění rádia, hovor se spolujezdcem apod.). Přestože tyto činnosti náš zákon výslovně nezakazuje, je třeba mít na paměti obecné ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, které řidiči ukládá povinnost „věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích“. Veškeré ostatní činnosti by měly být maximálně omezeny a řidič by k nim měl přistupovat jenom v případě, že je jeho aktuální dopravní situace zcela bezpečná.

V rámci řešení několika výzkumných projektů v letech 2014 až 2016 bylo mezi jinými nepřímými ukazateli bezpečnosti silničního provozu zjišťováno také používání mobilního zařízení za jízdy řidičem, tedy na vybraných referenčních bodech v celé komunikační síti ČR bylo sledováno telefonování řidiče bez hands-free. Na celkem 91 schválených lokalitách v rámci České republiky tak bylo zjištěno, že v roce 2014 používalo mobilní zařízení při jízdě 3,2 % řidičů, v roce 2015 se podíl snížil na  2,8 % řidičů a v roce 2016 používalo stejně jako v roce 2014 mobilní zařízení 3,2 % řidičů.

[1] § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.